Kabaret v metru aneb Trasa E

Někdy se to tak stane. Člověk se potká s inscenací, jejíž jednotlivé složky jsou mu vlastně po srsti, zasměje se celkem dostkrát, je mu to celé sympatické – ale stejně se vlastně cítí nesvůj. Když získal Kabaret v metru na Třísce nominaci (tehdy do Volyně a následně kontumačně na Hronov), přiznám se, že jsem se tomu trochu podivil, ale těšil se, že mu dám druhou šanci a třeba v jejím rámci najdu odpověď i na některé nutkavé otázky, jež mě v průběhu třískové reprízy napadaly.

Nenašel. Zato jsem, myslím, našel důvod, proč mi to celé nesedlo, i když jednotlivých kladů spatřuju víc než dost. Je jím totální žánrová neujasněnost, spojená s jakousi obžerností: v názvu je kabaret, v anotaci mysteriózní komedie, v inscenaci potom taky ještě muzikálová parodie, absurdní hra a zamyšlení nad paralelními realitami. Jenomže: když kabaret, tak proč s pevně danými postavami a příběhovými oblouky? Když mysteriózní komedie, tak co tam dělá ten šouletový výstup, který by asi v rámci skutečného kabaretu fungoval, ale tady působí jako pěst vtlačovaná do oka po neúměrně dlouhou dobu? Když zamyšlení nad paralelními realitami, tak proč se ten úvodní sled variací na jednu jízdu z Dejvické do centra nese v nejednotném duchu s nejasnými podstatami proměnných? A když už je to takový pelmel, musí to být tak dlouhé? Otázky, samé otázky.

Kladů by se našlo dost: herecky je to se vší tou razancí velice vemlouvavé, povedených vtipů a running gagů je tu víc než dost, a především muzikálové vstupy jsou přesvědčivé po stránce skladatelské, textařské i herecko-pěvecké. Jen kdyby toho všeho (jednotlivostí i rámců) nebylo tak strašně moc, kdyby to bylo kratší, kdyby to nebylo tak vehementní… (Mimochodem: v komornějším blackboxu pražského Disku se to tehdy vyjímalo o dva řády přijatelněji.) Působilo by to líp? Těžko říct. Jistě vím jediné. Pro toto kardiologické divadlo bije mé srdce jen v jisté arytmii. Jakkoliv chápu, že ta opulentnost a neuspořádanost je záměrná – jen se zkrátka hraje pro někoho o kus jiného.

Inscenace souboru KardioTheatre s názvem Kabaret v metru aneb Trasa E je prvotinou autorské dvojice Kláry Hanušové a Tomáše Kouta. Avizovaný prostor pražské podzemky nám přibližuje vskutku důsledně. Celé představení začíná nástupem revizora Dušana, zvaného Turniket, který neváhá atakovat publikum kontrolou jízdních dokladů, jevištěm se potuluje dělník Metrostavu, hlásící stanice, ve scénografi i nechybí ikonická grafi ka a seznam zastávek. A hlavním, neustále se variujícím textovým motivem, se stala nedávná vysmívaná rámečková kampaň, známá ze všech prostředků pražské hromadné dopravy „Víte, že…“.

Trasa mezi Dejvickou a Můstkem ale především vytváří pravidelný prostor pro setkávání nesourodé skupiny cestujících. Je mezi nimi odpudivá bezdomovkyně, židovský muž, čtoucí noviny, mladík ekolog, vyzývavá slečna, učitelka klavíru, dobíhající vždy na poslední chvíli, zmatený pes, konající ve vagonu svou potřebu, arogantní Slovák, těhotná žena - a nechybí ani hvězda televizní obrazovky, která také jezdí „sockou“. Jejich společná cesta se neustále opakuje, každá další repetice přidává větší či menší proměny, vztahy se skokem vyvíjejí, mladí lidé se tak blíží k svatbě, z těhotné je svobodná matka malé Blaženky, naštvaný Slovák, bojující o české občanství, je vůči psu čím dál krutější, tempo se zrychluje, až přijde náraz a tma. Metro, zastavené v prostoru i čase nám pak dává nahlédnout do osudů postav hlouběji, jednotlivé fi gury se představují v etudách i písních, zdánlivě nesourodá změť se začíná splétat a vyjasňovat, až vyústí do několika happyendů. Mrtví potkávají živé, rodiče své děti a děti své rodiče a vše je najednou možné, protože jako se na Velký pátek otevírají skály, tak 9. května, na výročí zprovoznění pražského metra, se za určitých okolností otevírá tento neznámý tunel trasy E.

Těžiště humoru tkví především v přesném ponoru do světa městské hromadné dopravy, ať už jsou to rituály cestujících nebo zápal posedlých pracovníků (kromě urputného revizora třeba bezdomovkyně-projektantky, která - alespoň mně - ve svém posedlém monologu dala vzpomenout na legendární Křížkův projekt z Kouře). Výrazná hudební čísla kabaretu ukazují na silnou muzikálnost souboru, parodují nejrůznější žánry, od „semaforského“ rozverného duetu přes folkový lovesong, až k židovskému skvěle interpretovanému popěvku o potížích s šouletem. Inscenace má občas potíže s temporytmem; zvlášť repetitivní část první poloviny obtížněji drží napětí a mohla možná působit až únavně, dílčí hlášky a práce s hudební složkou ale dokázaly celek znovu startovat. „Byl to takový milý kousek o tom, že každý tunel má svůj konec“, dalo by se říct. Hlubší sdělení se nekonalo a je otázkou, zda vůbec bylo nějakým cílem. Zjevná radost a energie, která šla z jeviště, spolu s fantasmagorickým ponorem pod povrch Prahy ale na festivalovou oddechovku dokonale stačila.

Jsi vystudovaná herečka, ale vlastně jsi nikdy zcela neopustila své druhé povolání zdravotní sestry. V souboru Kardio Theatre se to zvláštním způsobem spojilo. Jak vznikl?

Kardio Theatre vzniklo v jedné pražské nemocnici, konkrétní v Nemocnici na Vinohradech. Já jsem se vlastně herectvím nikdy neuživila. Je nás ženských, které to chtěly dělat, hodně, ale každé se to nepoštěstí, tak jsem se vždycky částečně živila svým původním povoláním zdravotní sestry. Po letech jsem v práci narazila na mladší aktivní kolegyni, která se dozvěděla o mé herecké minulosti a dotlačila mě k založení divadla. Takže to nebyla moje iniciativa, byla jsem k tomu přemluvená, nevěděla jsem, kdo tam bude hrát ani kdo na to bude chodit. Úplně první věc jsme hráli o šesti lidech. Překvapilo mě, že diváci, kolegové z práce a jejich kamarádi přišli a byli nadšení. Dnes je to tak, že na nás chodí ze všech pražských nemocnic. Hned od začátku se ptali, co bude další. Tak se to začalo nabalovat, vznikla další a další hra… Tu, kterou jste viděli, je vlastně už čtvrtá.

Kolik vás je a kdo v souboru hraje?

Nás je teď dvanáct. Z 80% jsou to zdravotní sestřičky, máme také zdravotního bratra, jednoho doktora a jednu doktorku. Potom s námi hrají mí dva spolužáci František a Tomáš a Tomášova žena Sonia, která je úžasná hudebnice a skladatelka.

Jak často se scházíte?

Když je napsaná nová hra, snažíme se scházet každý týden dvakrát. Zkoušíme v nemocniční kapli, kterou nám půjčila nemocnice, abychom se měli kde scházet. A když jde zkoušení do fi nále, je generálkou týden, tak se musíme scházet denně. Když je to třeba po dvanáctihodinové službě a sejdeme se na zkoušce, je to pro nás relax.

A přidávají se další?

Já už jsem musela udělat stop stav, protože právě do téhle inscenace se přidávali další… už je ten soubor ale hodně velký, že se toho trochu bojím. Jedna věc je napsat hru pro dvanáct lidí, druhé dávat to s nimi dohromady.

Jak často hrajete?

V Praze hrajeme jednou měsíčně v Divadle Na prádle, občas zajedeme i někam mimo Prahu, hráli jsme třeba dvakrát v Čerčanech.

Vzpomínám, že jste vždycky tíhli k autorskému divadlu.

První tři hry jsi napsala sama, a teď došlo ke spojení s Tomášem Koutem, který se momentálně taky už divadlu nevěnuje. V době, kdy neměl své autorské divadlo, přidal se k nám. Tak vznikla naše nová autorská dvojice, už připravujeme další věc, která by měla mít premiéru příští rok.

Máte velmi svérázný typ humoru. Zajímalo by mě, zda to doktoři a sestřičky berou?

Ty dva světy jsou si v něčem hodně podobné. Lidi, kteří pracují v nemocnici, taky nejsou – podobně jako herci – „normální“. Protože v té nemocnici je to hodně o adrenalinu. Je to zátěžová psychická práce, což je divadlo taky. Takže ti lidé musí mít zvláštní smysl pro humor, aby se nezbláznili. To nás vlastně hodně spojuje.

Jak jste prožívali období koronaviru?

Na rozdíl od skutečných herců jsme měli aktivnější období, byli jsme v práci skoro pořád. A po divadle se nám dost stýskalo. My se vždycky před tím představením, které se odehrává většinou jednou za měsíc, sejdeme ještě na zkoušku. Takže tohle odreagování nám chybělo. Doufejme, že teď už bude líp.

Vždycky jsem si myslel, že mám smysl pro humor. Ale docházím k tomu, že to s – nejen mým – smyslem pro humor zdaleka není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Mění-li se něco v kontextu doby – a to někdy velmi krátké -, není to estetika či vizualita, není to pop, rock ani folk, není to zobrazení sexu a pojetí smrti, není to vnímání pravdy, lásky a nenávisti, ani serióznost, tragičnost a váž- nost, dokonce ani odvaha, zbabělost, angažovanost či pasivita, ale to, co se nejvíc váže ke generačnímu, dobovému pohledu na svět, to, co se nejprudčeji mění, je humor. Ne, že bychom ten „starý“ nebrali, ale často nerozumíme tomu novému, nastupující- mu, či dokonce již přítomnému.

Směju se scénkám a výstupům Voskovce a We- richa, prskám smíchy při ztřeštěném herectví Vlasty Buriana či komiků americké němé grotesky, dojímám se humorem fi lmů s Hugo Haasem či Ol- dřichem Novým, nejím, nezpívám a třesou se mi kolena, kdykoli slyším něco od Suchého se Šlitrem či Vodňanského se Skoumalem, jsem nadšen, vi- dím-li rané fi lmy Miloše Formana včetně jeho Hair a Burgerova tance na stole, rozumím Ctiboru Tur- bovi, Bolku Polívkovi či Věře Chytilové, je mi dob- ře při ironických, jízlivých písních Jiřího Dědečka a Jana Buriana, jímá mě vzrušení z Léblova Studia Kroměříž. Ale to je vše. Šlus a konec.

Už ve své generaci jsem měl problém s humorem Pražské 5 a později s jejich různými odnožemi, jako bylo Alles Gute a celá Česká soda. Ale to jsem ještě jakž takž vydejchal a jejich scénky a písnětypu Strom kýve pahýly přijal. Pak ale přišel Petr Marek a jeho DD Beruška a následující Láhor/Soundsystem a já začal tápat. Tak chytří a vtipní lidi, dokonce občansky angažovaní a stateční, a stačí jim k humoru tak málo?! Ploužit se jevištěm a semlít, cokoli jim situace do těla a slina na jazyk přinese? Jen si tak tekutě zařádit?!

A ono to pokračovalo. David Drábek a jeho Studio Hořící žirafy (nemluvě o pokračování v pražském Minoru, pak v Hradci Králové a dnes opět v Praze), DS Puchmajer a jejich jízlivé šlehy na všechny levi- cové strany a názory, René Levínský a jeho větší než malá hustota situací a slov. A nyní – a tady - ostravští párkaři ze Statického divadla a hlavně pražští kardiologové s béčkovým crazy-hororem Kabaret v metru, který jsem si přejmenoval na Leninova, nebo Dejvická?! poukazuje tím na nejasnost dobového zakotvení všeho dění. Když se tam objevily tři realisticky (zvukově) provedené pšouky jednoho z cestujících, jen jsem se chytil za hlavu. Tomuhle se smát nedokážu. Takoví chytří lidi… Že rači nekra- dou nebo neberou drogy (a nehrajou vo tom).

Trapárna největší, volal jsem kdysi na Jana Slováka s Alešem Najbrtem ploužící se Branickým divadlem jako duo Thomas a Ruhller. To ale ještě mělo jakous takous ironickou a sebeironickou fazónu. Ale toto?! Pro mne je to projev prázdnoty životů, pokleslosti
humoru a nulovosti vtipu. Přišpendlení se k vnímání světa (a umění) jako béčkového filmu.

Ale – jak správně naznačil Jan Duchek ve svém úterním sloupku – patřím již do trapného soudku seniorského myšlení a divadla, ať se tvářím jakkoli avantgardně a nekompromisně.

Ale nemyslete si, tak snadno se nás nezbavíte!

Celých téměř pětadvacet let spojité účasti na Jiráskově Hronově jsem se vždy počítal k mladé větvi radikálních alternativců. Demonstrativní odchody z blbých činoher, nahlas citovaný Hulec, hádky o Lantu, o němž prof. Císař kdysi prohlásil, že je praktickou režií nedotčen. Divácké spiklenectví z androšských klubů (pamatuji Zelinkův Nádech, na který dorazili čtyři diváci), odpolední představení Bílého divadla ve vysočanském parku a úprk maminek z přilehlého pískoviště... Alternativa se za ta léta stala skoro hlavním proudem. Bártovy toitoiky v poslední performanci Chemického divadla by na Hronově těžko překvapily, Fričem naservírovaná Kasandřina nahota v Novotného Teritoriu a nakonec i nahota národního režiséra samého v rubínovském BurnOut už nijak nešokuje.

Ano, jsme to přece MY!, kdo trhnul tou oponou, a ti mladí nás těžko přeskočí…

Letos se do Zpravodaje velkolepě vrátil náš guru, Vladimír Hulec. Radost veliká, každou větu bych takřka krví podepsal! A pak jsem zjistil, že těmi mladými divadelníky je Hulec vnímán jako jakýsi zombie z hlubin hronovského dávnověku, vyšeptalé kafe, zvětralý tritonský portugal. Vzápětí se o Něj otře zástupce nových trendsetterů. K mé škodolibé radosti se den nato odkope v totálně konformní blbině, parodii sebe sama. Přesto je třeba zvolat: Vladimíre Hulče, právě zde, kolem kalné Metuje, se sešikujeme k boji! Vpředu garda ošlehaná nextwejvkama, na pravém křídle šiky dr. Krásy, na levém oDredovaná jízda! A neuhneme, ani kdyby vozy linky E vyrazily středem v oblaku prdů, i kdyby proti nám vystartoval celý zmrazovačův orchestr s koločavským saxofonem v čele!!

Nedostanou nás! Ani jako fosílie!

A je to tady zase. Po všech doporučeních a nominacích přišlo doporučení nejvyšší: vykašlete se na to, neumíte to, jste amatéři. Místo pokleslých fórů, žánrově neukotvených textů a matoucí scénografi e raději kraďte nebo berte drogy, ale hlavně nehrajte divadlo. Smutné, jak na přehlídce amatérského divadla takovýto rádoby mentorský přístup ostře kontrastuje s ochotou a všudypřítomnou (doslova) pomocnou rukou, kterou nám amatérům poskytují technici Jiráskova divadla. A tak místo rady, abychom si třeba zašli na seminář o scénografi i (a nemátli zda Leninova či Dejvická), abychom ku příkladu zkusili místo psaní vlastních textů interpretovat prověřený (a vyvarovali se pokleslým vtipům), abychom si sehnali režiséra a dramaturga (kteří by dohlédli na žánrovou čistotu) a kdoví co ještě, dostaneme prostě ťafku.

Je zjevně jednodušší dávat takováto přímočará doporučení. Chybí už jen doporučení divákům, kteří se takto pokleslé zábavě smějí, aby do Hronova nejezdili a nevytvářeli tak falešný dojem, že by se něco takového mohlo někomu líbit. A je smutné dvojnásob, že to není ponejprv, kdy se na přehlídce amatérského divadla dozvídám jen: děláte to blbě, nechte toho. Nenecháme, a když nám neporadíte jak a co změnit, budeme na sobě pracovat, jak se dá, vlastními silami. Dopustíme se při tom zřejmě dalších omylů a poklesků. Divadlo je hra. A hra se hraje, dokud to zúčastněné baví. A nás to zatím baví, i když se nás snažíte otrávit.

Nás se totiž tak jednoduše nezbavíte.