Kabaret duševní aneb Nevesely truchlivy

Kardio Theatre, který založila v roce 2016 Klára Hanušová v nemocnici, kde působí jako zdravotní sestra, se objevuje na JH podruhé. V roce 2020 měli festivaloví diváci možnost vidět jejich Kabaret v metru. Forma kabaretu se tedy zjevně ukazuje tou nejvhodnější alternativou pro dané společenství, v mixu scének, situací, gagů a písniček se skryjí nejrůznější absurdity, ale i případné nedokonalosti. Klára sama je vystudovaná herečka, která pravidelně zve ke spolupráci někdejší spolužáky, takže se v kabaretu mísí nejen zlomky žánrů, ale také profese herecké a zdravotní a rovněž herci a neherci. Je kuriozní, že profesionální herci většinou tvoří jakýsi kompars nehercům. A dohromady to celkem zdárně funguje. Někteří diváci jsou nadšení, jiné tento způsob práce naopak irituje. Ale tak to obzvlášť u autorského divadla bývá.

Nevesely truchlivy aneb Kabaret duševní soubor zvolil jako inspiraci balady K. J. Erbena (Vodník, Polednice, Svatební košile, Dceřina kletba), které doplnil o citace z díla Erbenova souputníka K. H. Máchy. To vše je zasazeno do prostředí psychiatrické léčebny, kde přednes a svérázná vizualizace balad slouží v rámci principu psychodramat, v nichž se řeší jednotlivé úchylky chovanců, ale i doktorů. Tak, jak to ve správné psychiatrické léčebně bývá.

V prostředí black boxu je pro toto zvláštní prostředí vytvořen magický, byť trochu kýčovitě působící prostor, který oživuje nejen „zombie“ líčení protagonistů, ale i – až psychedelické – barevné proměny scény. Vážný přednes doplňuje množství drobných vtípků, gagů slovních i vizuálních, a tak z celku máte dojem naivisticky laděného pohyblivého obrazu.

Jak tak přibývají jednotlivé balady = psychodramata, nabývá rytmus interpretace na rychlosti a řekněme jisté rozvernosti. Nejvýraznější je v tomto smyslu až popově zpracovaná balada Svatební košile (v Hronově v roli chovankyně zaskakuje herečka Bohdana Pavlíková). Bezpochyby výrazným prvkem je hudební doprovod, který má na starosti Sonia Koutová, jež preluduje na klavír, za asistence svých dvou synů, kteří hrají a „vyrábějí zvuky“ na housle. Poslední balada je pak jakousi postmoderní směskou útržků z rozmanitých erbenovských balad, tak jak si je možná mnozí ze školních lavic pamatují. A pokud to divákovi celé přijde „nějaké divné“, pak závěrečná pointa nabízí logickou odpověď. Kardiovci jsou poučení tvůrci a do svého kabaretu vplétají nejrůznější gagy a odkazy. Nicméně jde jim především o to pobavit diváky, ale i sebe. A dle reakcí publika se jim to docela dobře daří.

Kabaret duševní aneb Nevesely truchlivy souboru Kardio Theatre je inscenace, kterou srdcaři premiérovali už v roce 2017, aby se s ní rok nato rozloučili a v roce 2023 ji znovu oživili sice jenom s mírně upraveným textem, ale zato velmi obměněným obsazením.

V poetice sobě vlastní (zdravě zvrácené a rafinované) tak znovu oslavují své oblíbené básnivce – Erbena s Máchou. Ocitáme se v psychiatrické léčebně, kde MUDr. Hynek Máchal za pomoci psychodramatu nahlíží s pacienty do vstupních situací, které je sem přivedly. Pokud nepomůže „divadlo“, pomůže tzv. Sprcháč – lékařská procedura a zde též i recitující persona v jednom. Vzletně a citlivě se tu mluví o zánětech duše a traumata se vykreslují na pozadí neochvějně proslulé Kytice. A když je těch běsů už příliš, uklidní nás pro změnu recitace či vzpomínka na Máj. Anebo hlas dalšího z kabaretních narátorů, Jiřího Lábuse, ozývajícího se odkudsi zhůry. Do třetice je tu pak opozice v MUDr. Karlovi Frungjeudovi (všímáte si toho jména, že?), který sem z Německa nese hypnózu. Metodu, která později všechny dosavadní diagnózy (naše i jejich) převrátí naruby. Doslova. Rámec je to bytostně vynalézavý a efektní, srdcaři si v něm mohou dovolit prakticky cokoliv a ještě se cítí jako doma – na lékařské půdě.

Když jsem inscenaci viděl na Divadelní třísce, nedařilo se mi do ní úplně proniknout, ale něčím mě ten kabaretoidní-freak-bizárek stejně upoutal. Tentokrát se moje vrozená arytmie naladila mnohem lépe. Začala si více všímat posunu významů a trefných divadelně estetických kontrastů. Například když proti vysoké a děsuplné poezii Vodníka postavíte dětskou říkanku Spadla lžička do kafíčka a umně si tak pomůžete k propojení dějových i jiných metahlubin celé záležitosti. Nebo když cestou na hřbitov k umrlci ve Svatebních košilích groteskně hupkáte a recitace se mění v odlehčený popis jedné veskrze vtipné historky.

Celá inscenace oplývá mnoha kvalitami: forma zpracování, skvělé herecké výkony, které se nebojí opakovaně vystupovat ze své komfortní zóny, nebojácnost sáhnout na ono poetické velikášství a trochu si s ním zablbnout. V neposlední řadě pak hudební složka. Všichni jsou pěvecky zdatní, písně jsou chytlavé a atmosféru vkusně temnotajemně podtrhují. Nejsou samoúčelné a prazvláštním způsobem korespondují i s oním poetizovaným oduševněním. Srdcaři jsou v této sestavě zajímavé individuality, které společně vytváří panoptikální kolorit s aurou tak přitahující, že ta dávka u mě vytváří až nežádoucí účinky.

Autor recenze má skutečně vrozenou arytmii, a protože je naštěstí jedna z těch neškodných, pokusí se ji alespoň použít jako lacinou metaforu. Mé vnitřní tempo i napodruhé bilo jinak než tempo inscenace a v uších jako by našeptával falešný tinnitus. Není toho zbytečně moc? Musí tam být i ten Lábus? Musí se zkoušet parafrázovat jedna z básní? Kolikrát se bude ještě dirigovat? A kruciš, já odpočítávám básničky a herce, a i když poutá forma, nepoutá obsah, protože už jsem to slyšel tolikrát. – Ale to přece není jejich problém! Poskočí arytmie a znovu se naladí do stejného buch buch, jakým tluče Kabaret. Proč mě ten Škraloup na duši nutí hledat symptomy, které tam možná nejsou? To není srdeční arytmie, ale duševní porucha. Nebo básnicky: prokletí! Lámu si hlavu, kde by se dalo ubrat na dávkování, ale nevím, nejsem doktor. Jenom pacient. Věřím ale, že kdybych na to šel ještě jednou, tak už mě doktůrci z těch bludů možná vyléčí. Tak uvidíme, co se stane na příští kontrole…

Nejprve se zeptám banálně – jak vznikl soubor?

Klára: Tenhle soubor vznikl na jedné kardiologické klinice nejmenované nemocnice na Vinohradech, kde jsem dala dohromady pár svých kolegů, kteří projevili zájem si něco vyzkoušet, a tak jsme spolu začali trávit volný čas. A letos to bude už osmým rokem, co fungujeme jako Kardio Theatre. Hrozně nás to baví, je to takový odpočinek po práci, kterou máme v nemocnici.

Nebudu předstírat, že se neznáme. Oba jste studovali na VOŠH herectví, kde jsem vás před lety učila. Ovšem Klára je navíc zdravotní sestřička. Tím se propojuje divadelní a lékařské prostředí a na inscenacích se vedle zdravotníků podílejí i profi herci.

Klára: Přesně tak, často ke spolupráci zvu své bývalé spolužáky a ti se k nám velice rádi připojují. A je to přínosné pro obě strany – herci mají známost s doktory, takže nemusí řešit zdravotní problémy a nám zase pomůžou svou profesionální rukou či hlasem (vzhledem k tomu, že jsme nepočítali s účastí na JH a někteří odjeli na dovolenou, zaskočili kamarádi Bohdana Pavlíková ze Švandova divadla a Gustav Hašek z Minoru).

Jedním ze spolupracovníků je také Tomáš Kout, který je zdatný scenárista a básník, resp. celá jeho rodina. Jak funguje tahle spolupráce?

Tomáš: Začalo to přes mou paní, Soniu, kterou si spousta souborů vypůjčuje jako skladatelku a hudebnici. Když Klára přizvala Soniu, šel jsem se podívat, vnutil se a zůstal tam. Doslova jsem vrazil nohu do dveří. Ta spolupráce mezi neherci a herci je velmi vděčný způsob, jak se navzájem obohacovat. No, a pak jsme zapojili i syny, kteří se ještě jako malí osvědčili při vánočních speciálech.

Myslím, že forma kabaretu je pro tento typ hraní nejlepší, protože do kabaretu se může dát úplně cokoli, ať je to jakkoli nelogické... A v psychiatrické léčebně tuplem. Jak jste přišli na propojení Erbena a Máchy?

Klára: V době, kdy jsme to začali připravovat, bylo zrovna nějaké výročí Erbena, kterého jsem doplnila o K. H. Máchu, protože oba mám nesmírně ráda. Snažili jsme se k těm textům přistupovat s pokorou, rozhodně jsme nechtěli jejich poezii nějak zesměšnit, dehonestovat, byť ten celek vypadá šíleně. Měla to být pocta.

Tomáš: Spojení je to ryze praktické, protože Erben si to většinou vyřídil s ženskýma, ale mužské postavy se tam moc neobjevují. My jsme potřebovali nějaký příběh, psychodrama pro toho Hynka Máchala, tak se nám nabídl Máj a tragická postava Viléma.

Jak vznikla poslední píseň, ten mix útržků z různých balad?

Klára: Je to uměle vytvořená naše balada ve stylu Erbena.

Tomáš: Poté, co jsme měli načtenou Kytici, zvučelo nám to v hlavě, takže jsme toho byli plní a psalo se nám to velmi snadno. Nemá to být výsměch, ale prostě taková blbinka pro radost..

Co připravujete? Máte něco v hlavách nebo dokonce na stole?

Klára: Zatím je něco v hlavách, něco na stole, ale teď se spíše vyhráváme, budeme jezdit na zájezdy s tím, co máme.

Tomáš: Je to pro nás dobrá zkušenost nebýt jen před „svým“ publikem, ale i před lidmi, kteří nás neznají.

Klára: Chceme si zkoušet nové prostory, třeba tady na Hronově je to úplně jiné než v pražském Divadle Na Prádle, kde obvykle hrajeme. Tak to bereme jako zkušenost, takové dobrodružství. A to téma, které se rýsuje, je zase takový zdravotnický kabaret, takže držíme tematiku.